Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

POVÍDKY

 

Jak jsem se dostala k psaní povídek???

Sama nevím!!!  Můj životaběh se řítil nekoordinovaným stylem nehorázným způsobem vpřed a  vzhledem k tomu, že jsem svůj psychický přetlak wink potřebovala ventilovat jinak něž na manželovi, synovi nebo našich čtyřnohých kamarádech, potřebovala jsem se občas vyzvonit. A kdo jiný, než čistý papír, v mém případě čistá "tabulla rasa" našeho počítače mě  vyslechly a dokázaly vstřebat výplody mé choré mysli???  I občas jsem poslala nějakou povídku do časopisu Český rybář (díky pane šéfredakrore Finto),  kde mi kupodivu  výplody mé fantazie vyšly...a protože jsem rybářka, pejskařka, tramp (teda v minulosti... již mi kornatějí tepnysmiley) , holka co hraje na kytaru a manželovi na nervy, začalo mě to těšit. Občas si  "rejpnu"  svými povídkami do kamarádů, ale častěji spíš do sebe i stalo se, že mi kamarádi z Petrova cechu začali říkat "spisovatelko". Je mi jasný, že nejsem žádný Ota Pavel (hlubosklon), ale doufám, že když občas napíši i pro Vás nějakou povídku nebo pohádku,  že mi nevynadáte  a bude se Vám líbityes. Vaše Evina Bartalli


NĚCO O POŘÁDKU 

Probudila jsem se asi ve dvě hodiny po půlnoci zbrocená potem. Co se stalo??Po našem krásném, čistém a voňavém bytě jsem honila malou šedou myšku s očičkama jako korálky. Se zaujetím lovce Pampalíni jsem líčila nástrahy a pasti, aby nám ta potvora nepřekousala dráty od počítače a jiných dnes důležitých životních funkcí domácnosti. Jak se k nám dostala bylo nabíledni. Jako rybáři jsme ji jistě přivezli v některém ze svých rybářských saků( těch máme požehnaně), a kde byla zkontrolovat, jestli jsme zde náhodou neponechali zatoulaný hrášek, kukuřici nebo pšeničku na zub. Po probuzení jsem ještě asi půl hodiny přemítala, zda jsem již v reálném čase T a prostoru P. UF, to byla fuška. A v tom nenadálem stavu se mně v podvědomí vybavila již dávno zapomenutá vzpomínka na jednoho mého kamaráda rybáře, který mně vyprávěl tento příběh. Jako kynolog a rybář se chystal se svou početnou psí i lidskou rodinkou na dovolenou. Jako správný chlap vycítil, že než se ty jeho ženské nabalí, jeho přítomnost je vcelku zbytečná (ba zavazející) a s omluvou a dovolením manželky vyrazil, jen tak na brčko, do Vranovic na brněnsku. Ryby nikomu dvakrát nebraly a drahý kamarád usedl k vodě s předvědčením, že stejně houby chytí, jen když má od domova a té předcestovní skrumáže klid. Jenomže hnuly se ledy a jeho milost během asi dvou hodin chytila dva kapitální kapry (myslím ,že 55 cm a 53 cm). To bylo ještě v těch zlatých časech ve Spessartu, kdy se na Moravě dali vzít dva kapři - to podotýkám především. Rybář oslněn úspěchem, dřív než čekal, vyrazil k domovu s tím, kterak potěší ženu, děti, potažmo vývarem ze zbytků i své čtyřnohé kamarády. Nicméně jeho příchod na nádraží se nesetkal s pochopením jízdních řádů a zjistil, že další vlak - tedy vlakem míním místní cajdák (lokálka) neboli osobáček, jede až za tři hodiny. Co se dalo dělat. Usedl skromně do nádražní palušky s tím, že zde dá dvě tři pivka na zapití svého úspěchu. V nádražní špeluňce už ale seděli rybáři z rána (podotýkám bez úspěchu), kteří zjistivše, co se úspěšnému stalo, donutili ho zaplatit za svůj úspěch několik kořalek a pivních rund k tomu. Nemusím říkat nikomu, že vlak, který jel za tři hodiny byl dávno ztracen a milý kamarád přijel domů kolem desáté večer v požehnaném stavu. V tomto bujarém a delikátním rozpoložení mrsknul rybářský vercajk do skříně v předsíni panelákového bytu, přičemž zcela zapomněl na to, že by se v něm nacházelo také něco jiného než pruty, vezírek, podběrák a jiné věci potřebné pro rybolov. Poté se odebral na lože s tím, že krásná dovolená stmetí rodinné vztahy a co si člověk může přát víc. Druhý den nastal velký předcestovní frmol, protože rodinka měla být v určený čas na určeném místě. Na rybolov probíhající den předtím nikdo ani nevdechnul. Manželku by ve snu nenapadlo, že by ten moula něco chytil a všichni s požehnáním boha Slunce a prázdnin vyjeli. Po idylickém týdnu dovolené se opálená a vyladěná rodinka vrátila do místa trvalého bydliště. Jaké však bylo jejich překvapení když obtíženi bagáží zjistili, že u jejich bytu si právě podávají ruce hasiči, policie a zámečník, snažíce se byt otevřít dík nepředstavitelnému smradu, který se linul již asi tři dny po všech společných prostorách domu a jehož původ vypátraly orgány právě v bytě onoho rybáře. Vše se vysvětlilo. I pomalejší již asi zjistili příčinu tohoto neuvěřitelného puchu (každý rybář ví, jak "smrdí" zamřelá ryba). Chudák šťastný lovec nejenom že zaplatil výjezd hasičů, policie a zámečníka. Po předsíni lezli červi jako palce (dalo by se na ně chytat).Krom toho musel kompletně vyhodit rybářskou výbavu, vylámat předsíňové vestavěné skříně, vymalovat a omluvit se nájemníkům. Celý byt prodělal generální rekonstrukci, po které manželka kamaráda toužila již desetiletí. Celá rekonstrukce stála asi 50 tisíc!!Žena s ním asi čtvrt roku nepromluvila ani slova a pokud vím, s rybolovem má doteď amen. Tekže i takto může dopadnout rybářský úspěch. A já, i když jsem taky rybářka, mám muže i syna podobným koníčkem potrefené, neustále s paranoidním úsilím po každém skončeném rybolovu prohledávám a vyklepávám naše futrály, aby se nám nedejbóže nestalo něco podobného, i kdyby to měla být jenom ta malá šedivka s očkama jako korálky!!!!


VĚSTONICKÝ SUMEČEK

 "Sakra, kruci, himl, hergot", hartusil můj kolega Pavel, když jsem mu 16.6. 2001 ve 23.30 hod.poslala SMS se sdělením, že jsem chytla sumce 121 cm, 23 kg. "Třicet let chytám, mám asi padesát prutů a můj největší kapr měřil 52 cm. Já ten vercajk asi rozšlapu a dám se na známky", brblal v dobrém a já jsem z jeho hlasu cítila, že mi úspěch přeje a je rád.
     Dodnes nevím jak, ale toho sumce jsem opravdu ulovila, a to za velmi podivných okolností. Rybářský lístek jsem dostala od svého manžela Jirky, dlouholetého rybáře, 27.5.2001 s douškou, abych se mu nemotala do jeho udic. Také jsem obdržela obrovský prut zn. Zebco o délce 4,6 m zvící lešenářské trubky, plastový tříložiskový naviják a pár dalších drobností.
     Tou dobou jsem ještě netušila nic o speciálních výbavách na různé druhy rybolovu,způsobech montáží, druzích návnad a byla jsem šťastná. Mohla jsem se posadit do klidu u vody vedle svých chlapů a chytat. A kapry jsem kupodivu tahala a pěkné, žádné žebráky, což chlapy poněkud rozpalovalo. Snažila jsem se je uklidnit slovy o štěstí začátečníka, jak říkáme na Moravě "nejhloupější sedlák má největší krumple ( pro Čech y brambory)". Moc je to neuklidnilo. Že by ješitnost???
     16.6.2001 nadešel den D, pro rybáře začátek lovu dravců. Můj Jiří i naši kamarádi se těšili jako malí, lovili nástražní rybky a v očích jim spiklenecky svítilo. K večeru jsme zasedli na své oblíbené místo u revíru Dyje 7.A. Já byla v klidu. Přece jen, kapr je kapr a kapry já ráda. Začalo se šeřit a kolem vody se pomalu trousily maskáčové postavičky vybavené pruty, lanky,mnohoháčky a nezbytnou nádobkou na živou nástrahu. Chlapi zakrmili, na dvoj a trojháčky napíchli rybky a nahodili. Já jsem na svůj "kilometrový", tři kila vážící prut, a vlasec 0,32 navázala kapří háček, na něj píchla jedno zrnko medové kukuřice a provedla totéž. Nic se nedělo, setmělo se. Takto vypadala situace asi do 23.30 hodin. Už, už to vypadalo, že s chytáním je pro tento den amen, ale řekla jsem si, že ještě jednou přehodím.
      Do krmítka směs, na háček novou, voňavou turkyň (kukuřice pozn.red.) a šup do vody. V té tmě jsem si ale nevšimla, že se mi vlasec zamotal kolem špičky prutu, a tak místo do vzdálenosti asi 20 metrů dopadla návnada tak 4 metry od břehu. No co, povídám si,stejně už končíme, povoluji trochu brzdu a ukládám prut do vidliček. Pomalu začínám uklízet naše rybářské harampádí, abychom se o půlnoci nezdržovali. Skláním se, když v tom koutkem oka vidím, jak se vlasec na mé udici začíná bláznivě odvíjet. Hrčák! Ale takový, že prut ve vidličkách poskakuje. Rychle přidržím vlasec, zasekávám, lehce utahuji brzdu, ale co to???? Mám pocit, že jsem zasekla do betonového panelu. Prut se ohýbá, praští, očka skřípějí, vlasec sviští. Povoluji trochu brzdu, ale na háčku je zřejmě něco většího. Cítím, jak prut táhne velkou silou doprava, zase doleva a pořád. Tma je neproniknutelná, volám proto Jirku a prosím ho, ať to vezme za mě, že asi spadnu do vody. Pomoc nepřišla, zato rada, že mám pracovat s brzdou, tahat a dávat pozor na vázky, abych o rybu nepřišla. Kamarád. Dík za radu, vždyť chytám už tři týdny, tak si musím poradit, ne?? Místo toho vzal podběrák a sešel ze třímetrové stráně k vodě. Baterku jsme měli jen jednu, skoro nic jsem neviděla, ale snažila jsem se reagovat na tah ryby s citem tak, abych jí moc nepovolila. Tipovali jsme velkého kapra nebo amura.
     Boj pokračoval. Také světla bylo víc, protože se začali objevovat rybáři z okolí, které přilákal hluk. Asi po sedmi osmi minutách se kousek od břehu objevilo něco, co jsem nikdy neviděla a co mi roztřáslo ruce i nohy. Obrovské bílé břicho a silný ocas, který mlátil do toho, co ho táhlo z vody. Všichni jsme zírali. Ještě jedna dvě otočky, Jirka zalovil naším obrovským podběrákem a...byl tam. Sumec, tlustý po celé délce, zužující se asi až 20 cm od ocasu. Váha 23 kg, délka 121 cm, krásně mramorově zbarvený, dlouhé vousy.
     Krve by se ve mně nedořezal. Ostatní kamarádi ztratili řeč. Když němota pominula, povídám nesmělým hlasem :" tak ho pustíme, ne???" Všichni opět oněměli, tentokrát nepochopením. No nic, snaha byla, snažila jsem se. Promiň, kámo. Jednou vyhraje ryba, podruhé rybář, a to je fér.
     Na tomto místě bych chtěla podotknout, že rybaříme celá rodina. Ryby jíme, nicméně nikdy jsme žádnou neupytlačili. Pokud je míra kapra na daném revíru 40 cm, snažíme se chytat ryby větší 45 cm a menší vracet vodě. Fandím rybářům, kteří zastávají rybolov systémem "chyť a pusť". Ale jako matka na mateřské dovolené, při současných cenách rybářských povolenek a také proto, že ryby rádi jíme, dám přednost rybě čerstvě ulovené před stokrát přemřaženou rybou ze supermarketu.
     Toto je tedy příběh mého nejsilnějšího rybářského zážitku. Od doby, kdy se udál, uplynulo v Dyji 7 A hodně vody. Mnohým věcem jsem se od té doby už přiučila, zjemnila jsem výbavu, naučila se vázat nové typy montáží. Ale co to??? S úlovky to jde z kopce. To ale nevadí. Není přece větší požitek, než když Vám ráno, v úplném tichu, přistane na udici ledňáček.
     Jen jedna otázka zůstáva stále nezodpovězená - alespoň pro mě. Jak to, že dravá ryba, jako je sumec, nepohrdla medovou kukuřicí a elegantně pominula nástražní rybky mých kamarádů?? Zaútočila snad na malé rybky na zakrmeném úseku a kukuřici spolkla jen náhodou, nebo byla fakt vegetarián???


 


Vážení přátelé rybáři,

     příběh, který Vám dnes zasílám (snad ani příliš nesouvisí s rybářskou tematikou, ale myslím , že ano), je přetlumočení mého posledního rozhovoru s naším pětiletým synem. Malý Jeník, který s námi jezdí na ryby a do přírody od svých jedenácti dnů života, kdy já, jako matka jsem seděla na rybářské stoličce u nahozených prutů, u prsu čtyřkilového kojence a za sebou kočár s moskytiérou (aby nám ho nepozobala nějaká havěť), jakoby nasával s mateřským mlékem vztah a lásku k přírodě, klidu a všemu živému.
     Dnes je to hotový rybář, jehož nejčastější dotaz na maminku a tatínka je, jestli "zase"chytíme sumce nebo candáta (jako by to bylo na denním pořádku). Není, opravdu není, nicméně nejkrásně jší vlastnost dětí je jejich bezprostřednost a chuť do díla, a tak se svým způsobem snažíme klukovi vyhovět v jeho přání a on potom svoje zážitky z přírody patřičně a nadsazeně rozvine, v závislosti na své fantazii, ve školičce, kam dochází , a kde se z něj stal nekorunovaný král rybářů, trampů a zálesáků. Ale vraťme se k věci.
     Od února do října jsme letos jezdili každý volný víkend a volnou chvíli na vodu nebo do lesa. Protože nám nejsou k dipozici takové instituce (v jiných rodinách běžné), jako hlídací babičky a dědečci, náš syn je při všech akcích, které pořádáme sami nebo s našimi kamarády. Pravda je, že pro nás to znamená jistá omezení, ale co by člověk neudělal pro vlastní robátko. Já, jako matka pluku vždycky šílím, protože si uvědomuji, že jiné ženské o víkendech dohánějí domácí práce, které přes týden nestihly, zatímco já budu zase někde trůnit u vody, v lese, případně jinde, doma nic neudělám a ještě si přivezu hromadu špinavého prádla, které budu muset zlikvidovat v týdnu.
       Moje utkvělá představa, že musím doma "konečně"něco udělat (podotýkám je říjen), jednoho dne vyústila v debatu s mým synem, kdy tatínek nebyl ještě z práce doma. Táži se svého syna klidným hlasem: "Jeni, co bys chtěl dělat o víkendu??" Chlapec se na mě dlouze zahledí, zamyslí se a bez jakýchkoliv rozpaků v zápětí odvětí:"No, snad pojedem, mamko, na ryby nebo na hřiby, nééé???" A to i s tím éééé protaženém na konci, které mi říká, co si o mně chlapec v duchu myslí a proč se tak debilně ptám. Udržím na uzdě svoji podrážděnost a nevoli a snažím se chlapci hodit takové malé laso, kterým bych ho přidržela alespoň jeden víkend doma. Hlásím medovým hlasem: "Ty Jeni, ale o víkendu jsou v televizi krásné pohádky, podíval by ses a taky bychom mohli zajít v Líšni do Mariánského údolí (taky se zde dá velmi dobře chytat), zastavili bychom se na skákacím hradě a na kofolu k strejdovi Toníkovi. Co Ty na to????" Matka je v očekávání, neboť vytáhla poslední trumf z rukávu. Jméno strejdy Toníka, který ve zmíněném údolí vede malou restauraci, na malého vždy působí jako vábnička na sumce. Vždycky totiž klukovi dá, na co si vzpomene, rozmazluje ho a nadává s ním na rodiče, což se ďábelské dušičce robátka děsně zamlouvá. V synkovi zřejmě chvíli bojuje touha zase jednou vidět strejdu, za kterým chodíme zejména v zimě bruslit na rybníky ( od jara do podzimu to nehrozí) a nebo si znovu vytáhnout kapříka, najít v lesíku co nejvíce praváků a trumfnout tak mamku a taťku. Už by se mohl vyjádřit, povídám si, když v tom se ozve zvonivý hlásek: " Ty mami, za strejdou půjdeme jindy. A v televizi jsou nějaký pohádky furt (již pětileté dítě to má dobře zmapováno,navíc máme kabelovku a Minimax je Minimax - pohádkový kanál pro děti, pozn.aut.) Ale já ještě potřebuju závodit s klukama na Mušově na kole a taky u babičky na chalupě sbírat hřiby, než bude zima!" Co se dá dělat. Musím se vytasit s dalším těžkým kalibrem v mém, již poměrně chabém arsenálu zbraní. Hlásám do éteru a v duchu cítím potupnou pořážku, prakticky na hlavu: " Ty Janýsku (už podlízám, a to je průšvih), ale už je říjen, na Mušově i na chatě u babičky bude hróóózná zima, mlha, brzo tma, ještě se tam nastydneme a budeme potom doma v postýlce nemocní!!!!" Visím na rtech svého malého mudrlanta, který si, jako ostatně většinou dá s odpovědí načas. Prcek se zamrví, odfrkne si a s klidem povídá: "šak nám mamko taťka zatopí a dyž pudem ven, tak se oblíknem a když budu jak prase (zase, dodatek autorky), tak to vypereš, nóó´!!! Zase to protažení na konci věty.
     No dobrá, povídám si a chlapce ujistím, že víkend bude probíhat tak, jak si přeje a že zažijeme spoustu dalších vodních i lesních dobrodružství, budeme sledovat ptáky, sbírat sojčí brčka (pokud najdeme ta modrá), hřiby samosebou a vrátíme se v neděli večer šťastní, vylítaní (rodiče zničení), ale všichni spokojení. Náhle jsem si ale uvědomila, jaké to mám netušené štěstí. Jeník je sice ještě malý (jsou to předčasné soudy), ale přesto věřím, že naším způsobem života jsme mu do vínku dali lásku k přírodě, živým tvorům, které nikdy netrápil, pouští a s oblibou fotografuje. To, co s námi prožívá, ho doufám v příštím životě nasměruje na tu správnou cestu férového a rovného člověka, který se nebude muset bát pohlédnout do očí jiným, ale hlavně sám sobě.yes

 


HOLKY TO MAJ TĚŽŠÍ

Molekula naší ne příliš velké rybářské rodiny obsahuje tři a půl prvku. Mamku, taťku, malého rybáře a naši ovčačku Britu, skoro čtyřicetikilového psa, velikosti telete. Jako správní potrefenci jezdíme k vodě každý rok prakticky od té doby, kdy rozmrznou ledy na vodách tekoucích i stojátých. Co to pro ženu jako rybářku znamená, táži se???
Samorostlý rybář, nemaje manželku podobně postiženou (ta si od něj o víkendu ráda odpočine), případně k tomu ještě potomka, sebere doma rybářský vercajk, sebou do příručního baťůžku nabalí do termosky kafe s rumem (druhá alternativa je čaj se slivovicí), čtvrtku chleba, dvě paštiky Májka (snad to nebude stihatelná reklama), možná horalku Opávia ve dvojím provedení. Poté se, oblečen v maskáče, holinky nebo kanady, odebere na příslušný spoj IDS (pro nezasvěcené Integrovaný dopravní systém), který ho na větší či menší vzdálenost (pokud má štěstí) dopraví do blízkosti země zaslíbené, tedy lokality, kde cítí možnost nejlepšího úlovku.
A matka rybářka??? S čtvrtkem odpoledne pro ni nastává doba chystání na další lovecký víkend. Vzhledem k tomu, že nechce v místě samotném strávit několik hodin u sporáku, snaží se nějaká ta jídla navařit předem, některá si předchystat a při delším pobytu, děj se vůle boží, některá naplánovaná a ne moc náročná ukuchtit až na místě samém. To proto, aby nebyla zavřená uvnitř karavanu a též mohla plnými doušky užívat přírodních krás a trochu si rovněž zalovit. Nechystá ovšem jenom menáž pro volné dny. Chlapům musí nabalit i vše potřebné na sebe (v případě zimy i tepla), holení pro manžela (ten si vzal do hlavy, že v neděli se mužskej prostě holí) a taky nachystat třikrát ten výše zmíněný vercajk rybářský, bez kterého se prostě ryby chytat nedají. Jo, ještě futro pro pejska, protože to čtyřicetikilové tele taky něco sbaští, a když mu dá do misky "pouze" suché granule, stíhá ji ublíženými pohledy, které jí říkají, že jestli se to bude opakovat, zavolá Martu Kubišovou a bude jí potupně odebrána pro týrání zvířat. V pátek odpoledne skočí pro malého do školky, dvě kabele s jídlem, jednu s oblečením a tři rybářské futrály snese ze čtvrtého patra (výtah nevlastní) před dům, kde čeká příjezdu pána tvorstva. To je tedy prolog každého rybářského víkendu zmíněné a nejmenované rybářky!! Žádná sranda, to doufám chlapi uznáte.

Ještě mě napadají další dvě situace, kdy to má holka, rybolovem stižená, možná trochu horší než muž, lovec a tvorstva pán. Vzpomeňte si, prátelé, jak se v zimě těšíte (zejména, když je tuhá a mrazivá) na to, až ledy roztají, voda se uvolní z ledového sevření a vy se , po dlouhých měsících abstinence , zase dostanete k tomu, že namočíte vlasce a zahájíte tak novou, ještě úspěšnější sezónu, než byla ta předchozí. Je pravda, že v poslední době, kdy se jako módní výstřelek objevilo zimní chytání na dírkách, se svým způsobem dá zachytat i v zimě. Ale pro ženskou to má i své nevýhody.
Za prvé. Byť obuta ve speciální značkové holinky (které stály tolik, jako seznam botů v celém jejím botníku) je jí na ledu stejně zima. Má strach o své vaječníky a vejcovody, o ledvinách nemluvě, jejichž nachlazení a léčba je věc nepříjemná a rovněž bolestivá.Kamarádi, sedící u dírek v jejím okolí (podotýkám, že jde zcela výhradně o
mužskou část rybářské populace) si v klidu popíjejí svařáček, teplé nápoje (do různé míry vylepšené něčím ostřejším), zatímco ona, chudinka, si nemůže usrknout ani hlt, protože kdyby to udělala, musela by utíkat přes dva lesy na malou stranu, jelikož v blízkosti rybníka, kde se chytá, listí na křovinkách zrádně opadalo, takže by byla vidět pro potěchu a pro legraci všem jako na tribuně. V tomto směru to mají chlapi opravdu jednodušší. Zajdou na kraj, otočí se a pouze žlutá skvrna na sněhu u jejich nohou napovídá něco víc, než že se koukali po krajině.
Druhá věc, která mě mrzí snad ještě víc, než to, že musím oželet chytání na dírkách, je chytání z lodě. Mí kamarádi mě už opakovaně mámivými slovy lákali na jejich pramici, abych si konečně zkusila z lodě zachytat. Ne, že by mě to strašně nelákalo, ale opět se ve mě objevila docela střízlivá osoba . Nejsem žádný super plavec a i když vím, že bychom za větrného počasí na loď nešli (chlapi nejsou taky žádní blázni), stejně tak že Věstonická nádrž kde chytají , je většinou, co do hloubky , plivátko, kde hloubka málokde dosáhne tři metry, přece jenom mám z vody velký respekt. Není tomu tak dávno, kdy hasiči na zmíněné vodě tahali z vody po náhlém větrném poryvu skupinu rybářů, kteří nestačili všas zareagovat na změnu počasí, překlopili se, zmarnili veškeré rybářské vybavení a zachránili jenom holé životy. Na to si vždy vzpomenu, když mě lákají na vějičku. Další, co mě odrazuje od toho, vyrazit s nimi na naše "moře" se opětovně otázka vyprazdňování. Skutečně si dovedu představit, že mužští se se zmíněným problémem nějak poperou. Nicméně mi nejde na pochopa , jakým způsobem bych se s něčím takovým vyrovnala já, protože pochybuji, že sdělit mužským svůj problém, Ti by okamžitě vyhákovali loď a veslovali se mnou ke břehu.Takže zřejmě zaklíněna nohama o lavičku na pramičce, kdy chlapi, cudně otočení , si ze mě dělají šoufky, bych vystrčila své vzácné pozadí ne nepodobné Věstonické venuši přes okraj toho korábu, vykonala své a nepotřebujíc již toaletního papíru (využila bych přírodní bidet) bych málem spadla do vody. Ne , díky, takové hororové představy mě fakt nelákají. No a o tom to je!
A jak končí náš rodinný víkend pravidelně? Příjezdem do místa trvalého bydlště. Zde naskládám asi patnáct kilo ušpiněného prádla před milovanou pračku a mou jedinou pomocnici, prázdné kabele naskládám do skříně, vercajky uložíme na ten dlouhý týden (tedy vlasně jen pět dní) do úložného prostoru ve válendě. Kluci podřimují u pohádek v televizi a já vytahuji a věším prádlo v bytě, protože venku je zase podzim a neuschlo by mi tam.
Člověk by toho chtěl aspoň v mém provedení zkousit spoustu. Ale opravdu se mi zdá, že v některých situacích to maj ti naši "fajne" chlapi jednodušší než my, holky a možná je to dáno i tím, kterak to bylo někdy na počátku lidstva. Muž - lovec, žena - matka ! Snad mi proto chlapi nebudou mít za zlé, když si občas vytáhnu trochu většího kapříka než oni, protože mají tu výhodu, že na rozdíl ode mě si můžou zachytat na lodi nebo v zimě, což jim samosebou přeji!

 


JAK JSME SPRAVOVALI "VERCAJK"

    Občas se to stává, stalo se to i mně. Před šesti lety se mi, jako poměrně staré matce , narodil vytoužený syn Jan Jindřich. Chlapec mi roste do inteligence a krásy (dle mého...paní učitelky ve škole mně jistě z omylu vyvedou), zvládáme drobné virózy, levou zadní se pereme s odřeninami všeho druhu, o které není u pořádnýho kluka nikdy nouze, sportujeme, rybaříme, poznáváme svět. Tak nějak to má asi být.
     Čáru přes rozpočet mi ale udělala malá operace, kterou jsme absolvovali nedávno. Nejednalo se o žádný, život ohrožující, zákrok, nicméně synátor, který byl této operace středobodem, ji pojal tak, jako bychom se ho chtěli zbavit, o zavraždění neviňátka nemluvě. Je pravda, že jako začínající matka jsem věděla, že chlapcům se muší předkožka přetahovat (nejsem žádnej debil a mám vysokou školu), ale nechápala jsem, proč se tímto musím zaobírat jááá. Máme přece také tatínka, který by se toho úkolu mohl profesně zhostit mnohem lépe (u všech mých kamarádek vlastnících syny to platí)...pouze u nás ne. No, sice jsme po našem "kukali " - tedy předkožku ve vaně stahovali, ale stalo se, že koušíček té předkůžky se nám k žaloudku přece jenom přilepil a naše jediná babička ...starý ortoped a chirurg naznala, že prstíky to nepůjde, je třeba to napravit sondičkou, zcela nekrvavou cestou, jenom prý by stačilo, kdyby chvilku synek poležel. Ono se to lehce řekne, poležel, když on je na ten svůj vercajk háklivý jak panna před deflorací, ne, ne a nepůjdu. Po dlouhém přemlouvání, vyhrožování, že místo kbabičce, ho dám do špitálu, kde si ho na chiurgii podají bez maminky, tatínka a všech svatejch se tedy rozhodnul, že raději babička a že bude hodnej. Babička doma vyvařila sondu, v očekávání jsem tam přišla (kdyby bylo potřeba podržet haranta) já a náš malý klenot. Po hodině přemlouvání, kdy jsem toho kurva měla v prvé řadě dost já (mně bylo jasný, že bez podržení parchanta to nepůjde po půl hodině), jsem volala o pomoc domů, aby se tatíček také jednou podílel, přišel pomoci toho spratka zkrotit, a aby se všecko vyřešilo(já jsem zjistila, že pokud se zpěčuje, neudržím ho ani náhodou). Po příchodu otce se babička snažila dítko nadále přemlouvat, já ho lapla, sedla na něj, můj chlap(konečně k něčemu dobrý) přidržel nohy. Po asi minutě řevu bylo všechno skončeno, zcela nekrvavou cestou. Ovace nebraly konce a já bláhová si myslela, že tím moje utrpení končí. Vždycky jsem byla naivní, opět se to projevilo.
    Pytlasa jsme umyli ve vlažné vodičce, namazali hojivými mastmi, pofoukali , přikládali (na hovno) ledové obklady...podotýkám, že ho neměl ani trochu oteklýho. Zato druhej den nastalo hotový martýrium. Sotva si na záchodě ucvrčel, utnul močení, řval jak kráva, pálí, pálí, pálííííííííííí, já čůůůrat nebůůůůdůůůůů, to páálíííí, bolííííí, bůůůůůůůůůůůůůůůů!!! Co dělat, říkám mu klidným hlasem. Jeníčku, tak pojď, já napustím vlažnou vodičku do vany, vyčůráš se tam, pálit to nebude, uvidíš...jsem teda napustila zpocená až na prdeli vodu do vany, pro jistotu navařila heřmana, aby si ho mohl opláchnout a vykoupat v něčem neagresivním. Nicméně i vlažná voda mu připadala jako kyselina sírová, opět řval, jak když ho na nože berou. Nastalo období, nebudu pít, nebudu tedy čůůrat, i kdybych měl umřít. Slíbila jsem mu tedy, já matka sadistka, že půjde opět do špitálu a pokud nebude čurat, pěkně ho tam nechám, oni ho vycévkují...to je prej obzvlášť chuťovka. Tak že teda namazat šulíka tou mastičkou, co včera. Lapla jsem na pokraji infarktu infadolan, říkám přetáhni ho, nebo ti ho přetáhnu kurva já, namazala jsem to a nechala ho doma ze školky, jsem si nedovedla představit, co by tam s ním ty kantorky dělaly. Tato situace trvala čtyři dny. Teď zdatně (hádej pod čí dohledem) kukáme a mydlíme žaloudek, corronu glandis a další záležitosti....a doufáme, že vše bude již v pořádku. Tatíček zase dělá, jakobychom měli holčičku. Mám já to život. Je mi to zapotřebí se takto starat o vňoučata. Kdyby mu bylo patnáct, pošlu ho k nějaké kočce, ať mu ho přetáhne sama.
     Po tomto story jsem se opět ubezpěčila v tom, že kdyby měli chlapi rodit, lidstvo vymře a když mi někdo řekne, z mužskejch, že první byl stejně chlap, jako Adam, odpovídám směle, že vždycky se začíná od nuly. Tvá Eva


"JAK MĚ VYŠKOLIL DUNAJÁČEK"

      Rybaříme všichni, já, manžel i náš už pětiletý syn, pod pečlivým dohledem nás všech. Ryby jíme, když máme chuť, rádi pustíme, když nemáme, někdy se chytí ryba trofejní, to je pak oslava, rybí mladíky a mladice pak pouštíme se slovy: "pošli nám staršího strejdu nebo dědka!" Radost z pobytu u vody nám nezkazí to, že nic nechytíme, stejně tak máme radost z úspěchu.

     V březnu a dubnu jsme měli letos okurkovou sezónu, holky (myslím ty rybí) se k našim podnětům stavěly dost laxně a tak už jsme se těšili na to, až konečně zabere ten "spravedlivý". Začalo to v pátek, kdy se mi podařilo vytáhnout kapříka lysečka k 50-ti centimetrům, v sobotu můj muž ulovil amura 62 cm, "velký třesk" ale nastal 1. máje.
      Na břehu se nás sešlo několik z naší mikulovské organizace, včetně několika kamrádů z výboru. Po ránu jsme nahodili nádobíčko, otevřeli pár pivek, a protože stále chodili jen kapříci do 45 cm, povídali jsme si o tom, co by bylo, kdyby. Bylo asi kolem 13.30 hod., když na můj grafiťák ohromným způsobem zahrčelo. Úprkem jsem hnala k vodě a hned po záseku mi bylo jasné, že tentokrát se nejedná o žádného mrňouska. návazec popojel asi 150 m od břehu a bylo na mě, co s tím. Chlapi byli v plné pohotovosti, všichni seřazení za mnou. Je jeden z nich, Karel, se chopil podběráku a jal se mi pomáhat. Boj trval takových dvacet minut ( já vím, pro ty, co chytají trofejáky o dvaceti kilech, žádná míra), ale já už jsem toho začínala mít pomalu dost. Nejvíc mě štvaly protichůdné rady ozývající se za mými zády, " povol mu, nepouštěj ho, nech ho unavit"! Vypadalo to tam jak v židovské škole, všichni se překřikovali.
     Nakonec milý kapřík zakormidloval konečně ke břehu, kde provedl posledních, asi pět elegantních koleček a Karlovi se ho podařilo podebrat. Blahopřání nebralo konce, kapřík byl můj trofejní, dunajáček, měřil 66 cm a vážil bezmála 6,5 kg. Nádherně zdravý, prostě pohádka. Dala jsem mu pusu a nastal jiný problém, takřka nerudovská otázka, "kam s ním". Zatím jsem totiž nepotřebovala obrovský vezírek, a tak mám jen ten normální, lidský a tedy malý. Zastávám názor, že žádný živý tvor se nemá a nesmí trápit a proto jsem požádala Karla, jestli by nebyl tak hodný a nepůjčil mi svůj maxicajdák, do kterého bych milého dunajáčka uložila tak, aby se nepodřel a roztáhla mu je ještě připevněním do dna vidličkou.
     Vše proběhlo hladce a milý rybí kamarád plovčil zcela volně, uvázán několika uzly k pevné překážce a vidličko ke dnu. Nastaly oslavy, protože nikdo z nás podobného kapříka letos ještě nevylovil a proto přišlo i to, co se občas vyloučit nedá, zvlášť, když se setmí, že chlapec zůstal ve vezírku do rána, kdy můj Jirka slíbil, že mu ukrátí utrpení.

     Ráno, 2.května, jsem jako obvykle vstala časně z rána, u naší obytné Avie roztáhla pruty, vzala vidličky a sešla stráň k vodě. Ještě jsem měla zalepené oči, ale všimla jsem si, že Karel s Emilem už kousek dál od mého místa chytají. Položila jsem pruty do vidliček a napadlo mě, že zkouknu i svého rybího kamaráda z předchozího dne. Koukám, koukám, kapr nikde, cajdák nikde, vidlička nikde!!! Trochu jsem zkoprněla. Volám na Karka, že mi kapra v noci někdo ukradl i s cajdákem. Když jsem se trochu vydýchala z šoku, říkám si v duchu: " no co, vyfoceného ho mám, škoda jen, že musím Karlovi koupit nový cajdák". S uklidnění přišlo i mé prokysličení ( potichu jsem nadávala na sebe, že jsem ho tam nechala a taky na všechny zlodějě světa - co jsem říkala se nedá uveřejnit).
     Koukám s úlevou na vodu, když v tom jsem si všimla, že asi 100 m od břehu svítí bílá polystyrenová bojka Karlova cajdáku. Neváhala jsem!!! Servala jsem se sebe pouze zimní, zevnitř kožešinovou flanelovou košili, a tak, jak jsem byla, v botaskách, teplácích, tričku, jsem hópla do vody (byly asi dva stupně) a jako delfín plavala tam, kde jsem tušila svou kořist!!! Asi v půlce této kalvarie jsem si v duchu říkala, že to prostě nemůžu přežít, zákonitě mě z té ledové vody musí klepnout pepka. Ale přežila jsem. Je s podivem, co lidská schránka vydrží. Místo toho málem klepla pepka chlapy na břehu, kteří se řehtali, až se za břicha popadali. To víte, cizí neštěstí atd... Milý kapřík stále šťastně plaval ve vezírku, dokonce i vidlička, kterou vyrval ze dna , byla stále přítomna. Dotáhla jsem svůj drahocený, dvakrát ulovený náklad ke břehu, řádně zajistila několika ambulantními uzly, hůlku píchla do dna až po vildličku a šla se převléci s tím, že zápal plic mne nemine.
      I když jsem dosáhla značného stupně ztuhlosti, přežila jsem bez nehody. A vzpomínka na "dvakrát uloveného dunajáčka, který mi nic nedaroval" se mi bude stále vracet jako jedna z nejmilejších.




 

 

TOPlist